Pokud jste introvert, pravděpodobně právě teď sedíte sami, čtete tento článek a tiše děkujete vesmíru, že vás nikdo neruší. To je fajn. Ale co kdybychom vám řekli, že věda trochu narušuje iluzi, že introverti jsou více spokojení? A že kniha s hrnkem čaje nemusí být vždy recept na štěstí?
Tři výzkumné studie z posledních pěti let totiž docházejí k překvapivě shodnému závěru: chovat se jako extrovert, tedy být povídavý, asertivní a spontánní prokazatelně zvyšuje pocit pohody, autenticity a pozitivních emocí. A to i u lidí, kteří by nejraději strávili víkend sami se sebou.
Studie č. 1: Týden jako jiný člověk
Psychologové Margolis a Lyubomirsky z Univerzity Kalifornie v Riverside se rozhodli provést experiment, který je svojí jednoduchostí téměř podezřelý. Vzali 131 vysokoškolských studentů, rozdělili je do dvou skupin a jedné skupině řekli: „Příští týden buďte co nejvíce povídaví, asertivní a spontánní.“ Druhé skupině pak: „Buďte soustředění, tiší a zdrženliví.“ Poté skupiny prohodili.
Výsledky byly jednoznačné. Během týdne extrovertního chování účastníkům stoupalo skóre pozitivních emocí, pocitu vzájemnosti a stavu „flow“, toho příjemného stavu pohlcení, kdy čas plyne a člověk se cítí dobře. Naopak během introvertního týdne tyto ukazatele klesaly. A to platilo pro introverty i extroverty bez rozdílu (Margolis & Lyubomirsky, 2020).
Autoři navíc zjistili, že introverty jejich týden extrovertního „přetvařování“ nijak nevyčerpal, alespoň ne v průběhu jednoho týdne. Takže se to dá zkusit, alespoň na týden.
Studie č. 2: Čím více, tím lépe (ale pozor na kumulaci)
Belgičtí výzkumníci Kuijpers, Pickett, Wille a Hofmans se na věc dívali jinak. Místo přímé instrukce „chovej se tak“ sledovali v průběhu dvou studií, jak se lidem daří v momentech, kdy se přirozeně chovají extrovertněji, než je pro ně typické.
Závěr byl konzistentní, čím více se člověk v daný okamžik choval extrovertněji oproti svému obvyklému nastavení, tím příjemnější pocity zažíval. A naopak, čím více se choval introvertněji, než bývá jeho zvykem, tím hůře mu bylo. Přitom nezáleželo na tom, zda byl dotyčný přirozeně introvert nebo extrovert (Kuijpers et al., 2022).
Jednoduše řečeno, extrovertní chování funguje jako malá emoční injekce. Nebo chcete-li méně lékařskou metaforu, jako přidání koření do jinak mdlého jídla.
Studie č. 3: Ale to přece nejsem já! (Nebo snad ano?)
Třetí skupina vědců (Wilt, Sun, Jacques-Hamilton a Smillie) zkoumala něco, co by mnohého introverta mohlo trápit na první pohled víc než únava: pocit autenticity. Protože co je horšího než být unavený? Být unavený a cítit se jako podvodník.
Výzkumníci provedli čtyři studie na stovkách účastníků. Zjistili, že extrovertní chování je spojeno s vyšší mírou autenticity, tedy pocitu, že člověk je „sám sebou“. A klíčovým článkem v tomto řetězci jsou právě pozitivní emoce.
Mechanismus funguje takto:
extrovertní chování → více pozitivních emocí → pocit autenticity.
Jinými slovy, když se cítíme dobře, mozek usoudí: „Tohle musím být opravdu já.“ A to platilo ve všech čtyřech studiích. Ať šlo o laboratorní podmínky, každodenní život nebo situaci, kdy byli účastníci přímo instruováni, jak se chovat (Wilt et al., 2023).
Takže introverte, když se příště rozhodneš promluvit na večírku s cizím člověkem a zjistíš, že to bylo vlastně fajn, výzkumy říkají: ano, byl jsi to opravdu ty.
Takže mám přestat být introvert?
Ne. Vědci to tak nemyslí a my také ne.
Za prvé, introvertní a extrovertní chování nejsou pevné kategorie. Jde o kontinuum a každý člověk se pohybuje na různých místech v různých situacích. Za druhé, výzkumy zkoumaly krátkodobé efekty (týden až několik týdnů). Margolis a Lyubomirsky sami upozorňují, že při delší době by mohla únava u introvertů narůstat. Za třetí (a to je důležité) žádná z těchto studií neříká, že být introvert je špatně. Říkají jen, že chování spojené s extroverzí má měřitelné psychologické benefity.
A co z výzkumů skutečně vyplývá pro praxi?
- Zkuste si naplánovat „extrovertní okamžiky“. Margolis a Lyubomirsky zjistili, že nejsilnějším prediktorem úspěchu intervence bylo, nakolik se člověku podařilo skutečně změnit chování. Nestačí si říct „budu spontánnější“. Funguje, když si konkrétně naplánujete, kdy a jak budete povídavější, asertivnější nebo spontánnější.
- Nevyhýbejte se krátkým rozhovorům. Ano, „small talk“ je otravný. Ale výzkumy ukazují, že propojení se s ostatními lidmi je jedním z klíčových mechanismů, skrze které extrovertní chování pohodu zvyšuje.
- Neočekávejte revoluci, ale oceňte posuny. Kuijpers et al. (2022) ukázali, že i malé odchýlení od vašeho obvyklého introvertního nastavení směrem k větší otevřenosti přináší měřitelný pozitivní efekt. Nemusíte být duší společnosti. Stačí se o trochu méně schovávat.
- Až vám bude dobře při extrovertním chování – věřte tomu. Wilt et al. (2023) ukázali, že introverti v těchto momentech nezažívají pocit podvodníka ani přetvářky. Zažívají pozitivní emoce, které mozek interpretuje jako autenticitu. Takže to „dobré“ není falešné. A je to vaše!
Výzkumy tedy ukazují, že občasný výpad z komfortní zóny (trochu více mluvit, trochu více se angažovat, trochu méně se schovat) má skutečný a měřitelný dopad na psychickou pohodu.
A pokud vám to celé zní jako příliš mnoho interakce s lidmi, mějte na paměti: přečetli jste článek o výzkumu. To je přesně ten typ aktivního zájmu o svět, který Wilt a kolegové považují za krok správným směrem.
Zbývá jen ta malá část s lidmi.
Zdroje
Kuijpers, E., Pickett, J., Wille, B., & Hofmans, J. (2022). Do you feel better when you behave more extraverted than you are? The relationship between cumulative counterdispositional extraversion and positive feelings. Personality and Social Psychology Bulletin, 48(4), 606–623. https://doi.org/10.1177/01461672211015062
Margolis, S., & Lyubomirsky, S. (2020). Experimental manipulation of extraverted and introverted behavior and its effects on well-being. Journal of Experimental Psychology: General, 149(4), 719–731. https://doi.org/10.1037/xge0000668
Wilt, J. A., Sun, J., Jacques-Hamilton, R., & Smillie, L. D. (2023). Why is authenticity associated with being and acting extraverted? Exploring the mediating role of positive affect. Self and Identity, 22(6), 896–931. https://doi.org/10.1080/15298868.2023.2246672