Znáte to. Vejdete do sálu plného cizích lidí, v ruce svíráte kabelku nebo telefon jako záchranný kruh a v hlavě vám běží jediná otázka: kam se proboha postavit? Dobrá zpráva je, že tuhle otázku si kladli i výzkumníci. A někteří kvůli ní dokonce navlékli lidem na krk elektronické jmenovky.

Večírek jako mapa se třemi zónami

Americká autorka Vanessa Van Edwards se svým týmem Science of People spolupracovala s organizátory akcí a sledovala, jak se na nich lidé pohybují. Každý účastník dostal číslo a tým zaznamenával, s kým se baví a kolik vizitek nasbírá (Van Edwards, 2017). Podle jejích pozorování má každá akce tři zóny.

První je startovní zóna, tedy prostor u vchodu. Tady jsou podle Van Edwards nervy nejvíc napjaté. Lidé se rozkoukávají, hledají šatnu a známé tváře, a na rozhovor s vámi nemají ani pomyšlení. Kdo tu číhá na nově příchozí, dopadne asi jako prodavač hrnců v metru.

Druhá je vedlejší zóna a skrývá tři pasti. Tou první je okolí toalet. Použít je samozřejmě můžete, ale postávat před nimi je podle autorky „prostě strašidelné“. Druhou pastí je stůl s jídlem: kdo kolem chlebíčků a sýrů krouží celý večer, nejspíš se hlavně přejí. A třetí past jsou lidé, které už znáte. Jakmile se k nim přidáte, je nesmírně těžké se zase odpojit (Van Edwards, 2017).

Třetí, sociální zóna, je místo, kde podle Van Edwards vzniká nejvíc kontaktů. Nejlépe fungují oba konce baru. Kdo tu stojí, už má za sebou úzkost u vchodu a v ruce drink, takže je připravený se bavit. Právě tyto konce podle ní ovládali lidé, kteří nasbírali nejvíc vizitek. Dobrým tahem je také zdržet se u hostitele a poprosit ho, aby vás někomu představil. A pokud lidé jedí na gauči nebo u barového stolku, často prý přímo doufají, že si vedle nich někdo odloží talíř (Van Edwards, 2017). K jídlu se tedy vracet můžete, jen ne jako jeho stálá hlídka: autorka radí chodit si pro malé porce opakovaně a každou cestu k bufetu použít jako přirozený přechod k dalšímu rozhovoru.

Jedno upozornění: Van Edwards svá data nezveřejnila v recenzovaném vědeckém časopise a nepopisuje ani počty sledovaných lidí. Berte proto její mapu jako chytrá praktická pozorování, ne jako hotový vědecký zákon.

Co se na večírku děje doopravdy

Poctivě změřenou realitu nabízejí Paul Ingram a Michael Morris (2007) z Kolumbijské univerzity. Uspořádali večírek pro zhruba sto manažerů a každému připnuli elektronickou jmenovku, která po sekundách zaznamenávala, kdo stojí blízko koho. Sál měl bar, stůl s občerstvením uprostřed a stanoviště s pizzou. Hosté předem v 95 % případů uváděli, že chtějí poznat nové lidi. Pak ale šli hlavně za těmi, které už znali. Dvojice přátel se podle autorů setkávaly přibližně o 223 % pravděpodobněji než dvojice, které se předtím neznaly.

Je v tom ale i povzbudivé zjištění. Rozdíly v pohlaví, vzdělání nebo rase hostům v rozhovorech příliš nebránily. Výjimka byla jediná: lidé se nechtěli přidávat ke skupině, ve které nebyl nikdo „jako oni“ (Ingram & Morris, 2007). Van Edwards tedy s pastí jménem „lidé, které znáte“ trefila hřebíček na hlavičku.

Jak se přidat ke skupince a nevyrušit

Když už najdete skupinku, jak se k ní připojit? Lidé, kteří spolu mluví ve stoje, přirozeně vytvářejí takzvanou F-formaci. Stojí kolem prázdného prostoru uprostřed, kterému vědci říkají o-prostor, a všichni jsou natočení dovnitř (Setti et al., 2015). Kolem něj je pás, kde stojí těla účastníků, a ještě dál vnější prostor. Ten skupina hlídá očima a právě v něm se odehrává přicházení a odcházení. Italští vědci tato pravidla ověřovali mimo jiné na záběrech z koktejlového večírku a z přestávky na kávu. Jejich model počítá s tím, že kdo se postaví mezi člena skupiny a její střed, může být ze skupiny „vytlačen“ (Setti et al., 2015).

Prakticky z toho plyne jednoduché pravidlo: ke skupince přicházejte z okraje, kde vás její členové uvidí, a nevklíňujte se doprostřed jako rozhodčí mezi hráče.

Rozhovor nemusí trvat věčnost

Na konferenci ACM Hypertext 2009 v Turíně nosilo asi sto účastníků senzory, které zaznamenávaly, kdo s kým stojí tváří v tvář. Většina kontaktů trvala méně než minutu a jen několik málo rozhovorů bylo výrazně delších (Isella et al., 2011). Když vědci na těchto datech simulovali šíření nákazy, prudce se zrychlovalo během přestávek na kávu a oběd. Právě tehdy se lidé potkávali nejintenzivněji. Krátký pozdrav u kávy je tedy úplně normální začátek, žádné selhání.

Podobně vyšel výzkum v call centru jedné americké banky. Zaměstnanci nosili takzvané sociometrické odznaky, které měřily jejich vzájemné interakce. Když vedení nastavilo celým týmům přestávky ve stejný čas, posílily se vztahy ve skupinách, které souvisely s vyšší produktivitou (Waber et al., 2010). Kávovar je zkrátka společenský nástroj, jen se o tom moc nemluví.

Největší překážka sedí ve vaší hlavě

Proč vlastně stojíme v rohu? Nicholas Epley a Juliana Schroeder (2014) požádali cestující ve vlacích a autobusech, aby se dali do řeči s neznámým člověkem vedle sebe. Ti, kdo to udělali, hodnotili cestu jako příjemnější, a to bez ztráty produktivity. Jiní lidé přitom předpovídali přesný opak, tedy že v tichu jim bude lépe. Omyl podle autorů vychází z toho, že podceňujeme, jak moc o rozhovor stojí ti druzí.

A až rozhovor skončí, čeká vás další klam. Erica Boothby a její kolegové (2018) zjistili, že lidé po konverzaci systematicky podceňují, jak moc se svému protějšku líbili. Tento „liking gap“ neboli propast v sympatiích se objevil v laboratoři, mezi spolubydlícími na koleji i mezi účastníky workshopu. Jednoduše řečeno: po rozhovoru vás mají lidé raději, než si myslíte.

Taháček na příští akci

U vchodu se nezdržujte. Ať si ostatní v klidu vydechnou a vy také. Postavte se ke konci baru nebo se nechte představit hostitelem. Ke skupince přicházejte z okraje a respektujte její kruh. U jídla nekempujte, ale klidně si přisedněte k někomu, kdo právě jí. Staré známé si nechte na později. A hlavně: ten druhý o rozhovor pravděpodobně stojí víc, než čekáte, a po rozhovoru vás bude mít raději, než si myslíte. Tak s chutí do toho.

Zdroje

Boothby, E. J., Cooney, G., Sandstrom, G. M., & Clark, M. S. (2018). The liking gap in conversations: Do people like us more than we think? Psychological Science, 29(11), 1742–1756. https://doi.org/10.1177/0956797618783714

Epley, N., & Schroeder, J. (2014). Mistakenly seeking solitude. Journal of Experimental Psychology: General, 143(5), 1980–1999. https://doi.org/10.1037/a0037323

Ingram, P., & Morris, M. W. (2007). Do people mix at mixers? Structure, homophily, and the “life of the party”. Administrative Science Quarterly, 52(4), 558–585. https://doi.org/10.2189/asqu.52.4.558

Isella, L., Stehlé, J., Barrat, A., Cattuto, C., Pinton, J.-F., & Van den Broeck, W. (2011). What’s in a crowd? Analysis of face-to-face behavioral networks. Journal of Theoretical Biology, 271(1), 166–180. https://doi.org/10.1016/j.jtbi.2010.11.033

Setti, F., Russell, C., Bassetti, C., & Cristani, M. (2015). F-formation detection: Individuating free-standing conversational groups in images. PLOS ONE, 10(5), Článek e0123783. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0123783

Van Edwards, V. (2017, 7. června). Where to stand at an event to meet the most new people. Time. https://time.com/4809102/meet-new-people-at-events/

Waber, B. N., Olguin Olguin, D., Kim, T., & Pentland, A. (2010). Productivity through coffee breaks: Changing social networks by changing break structure [Pracovní text]. SSRN. https://doi.org/10.2139/ssrn.1586375