Rozhovor už dávno dojel do cíle, ale nikdo nevystoupil. Nebo se to konečně rozjelo a druhý najednou hlásí „No, já už asi půjdu“. Kdy končí rozhovor? Kdo ho ukončuje? A kolik lidí ho chce držet dál? Věda má vysvětlení.
Rozhovor nemá vypínač
Už v roce 1973 si sociologové Schegloff a Sacks položili otázku, kterou by si normální člověk nepoložil: jak je vůbec možné, že rozhovor skončí? Funguje totiž na střídání replik: jeden domluví, druhý má mluvit. Kdo prostě zmlkne, nekončí rozhovor, ale vyrábí trapné ticho. Rozhovor se tedy musí ukončit společně (Schegloff & Sacks, 1973).
Slouží k tomu dvoukrokový rituál. Nejdřív předzávěr, nenápadné „No…“, „Tak jo“ nebo „Dobře“. Je to nabídka, ne ukončení: druhý ji může přijmout, anebo si vzpomenout, že vám ještě nestihl něco povědět. Teprve pak přijde závěrečné „Ahoj“ – „Ahoj“ (Schegloff & Sacks, 1973). Rozloučení je zkrátka týmový sport. A jak uvidíme, hrajeme ho docela mizerně.
Experiment: mluvte, jak dlouho chcete
Adam Mastroianni s kolegy se v roce 2021 zeptal 806 lidí na jejich poslední rozhovor, většinou s partnerem, kamarádem nebo rodinou. Pak posadil do laboratoře dvojice cizích lidí s pokynem: povídejte si, jak dlouho chcete, od minuty do 45 minut. A aby nikdo neměl výmluvu, v laboratoři museli zůstat celou hodinu tak jako tak (Mastroianni et al., 2021).
Zhruba dvě třetiny lidí v určité chvíli chtěly skončit. Rozdíl mezi vysněnou a skutečnou délkou rozhovoru činil v průměru asi polovinu rozhovoru. Mezi cizími skončil rozhovor, když to chtěli oba, v 1,59 % případů. Téměř v polovině rozhovorů by oba raději skončili dřív, a přesto pokračovali, jako dva lidé, kteří si navzájem drží dveře (Mastroianni et al., 2021).
A pak je tu 57 ze 183 dvojic, které vyčerpaly celých 45 minut a experimentátor je musel rozehnat sám. Vědci je z analýzy raději vyřadili (Mastroianni et al., 2021).
Pizza, sushi a chlebíček s játrovkou
Proč se to děje? Jeden z nás chce skoro vždy skončit dřív než ten druhý. A o tom, co chce protějšek, máme představu jako o počasí za měsíc. Cizí lidé se v odhadu mýlili v průměru o víc než 9 minut (Mastroianni et al., 2021).
Autoři to přirovnávají k obědu. Když jeden chce pizzu a druhý sushi, domluví se. Kdyby ale skoro nikdy nechtěli totéž a navíc to před sebou tajili, skončili by u chlebíčků s játrovkou, mlčky a oba otrávení (Mastroianni et al., 2021). Přesně tohle je ukončování rozhovoru.
Tajíme to, protože říct „Už bych šel“ zní nezdvořile. Tak čekáme na záchranu typu „Jé, už si všichni sedají…“. U cizích tomu říkáme zdvořilost, u blízkých laskavost. A nefunguje ani jedno (Mastroianni et al., 2021). Bonus: 71 % lidí si myslelo, že rozloučení zahájili oni. Matematika pláče (Mastroianni et al., 2021).
Věda taky neví všechno
Psycholožka Juliana Schroeder shrnuje, že v trefování konce rozhovoru jsme šokujícím způsobem neschopní, přestože mluvením nebo posloucháním trávíme téměř třetinu bdělého času. Rozhovor je přitom pro psychology pořád tak trochu černá skříňka a otázek je víc než odpovědí: Není odchod někdy chyba? Zvládají to blízcí lidé lépe?(Schroeder, 2021)
Co s tím?
Studie žádné rady netestovaly, ale pár věcí z nich plyne. Nespoléhejte na čtení myšlenek. Neumíme to ani u lidí, které známe roky. Koordinační problémy se přitom podle autorů řeší snadno, když lidé mluví upřímně (Mastroianni et al., 2021). Předzávěr berte jako nabídku, ne jako ukončení (Schegloff & Sacks, 1973). A když vás rozhovor baví, řekněte to. V téměř desetině rozhovorů cizích lidí chtěli oba mluvit déle, a nikdo o tom nevěděl (Mastroianni et al., 2021).
Poslední věta rozhovoru, stejně jako poslední věta článku, má podle Schroeder největší dopad a nejhůř se trefuje (Schroeder, 2021). Takže… no… tak jo. Ahoj. Ahoj!
Zdroje
Mastroianni, A. M., Gilbert, D. T., Cooney, G., & Wilson, T. D. (2021). Do conversations end when people want them to? Proceedings of the National Academy of Sciences, 118(10), Article e2011809118. https://doi.org/10.1073/pnas.2011809118
Schegloff, E. A., & Sacks, H. (1973). Opening up closings. Semiotica, 8(4), 289–327. https://doi.org/10.1515/semi.1973.8.4.289
Schroeder, J. (2021). Ending conversation is a fraught endeavor. Trends in Cognitive Sciences, 25(7), 552–553. https://doi.org/10.1016/j.tics.2021.04.010